Všichni jsme děti

Když jsem byl malý kluk, živě jsem si představoval, jaký budu, až budu dospělý. Jak budu odpovědný, odvážný a rozvážný, jak se mi změní myšlení. Budu dospělý a budu myslet jako dospělí. Už dávno jsem překročil plnoletost a nic se neděje. Když se upřímně podívám na sebe a svoje myšlení, tak jsem sice odpovědnější a zkušenější, ale ten základ - jak člověk o věcech přemýšlí - se nezměnil. Ptal jsem se lidí kolem sebe na jejich zkušenost s překonáváním hranice dospělosti a dostával jsem velice podobné odpovědi.
To mě vede k myšlence, že uvnitř nás všech jsou ty malé děti, které se nemohly dočkat dospělosti, jen aby mohly dělat to či ono. Každý z nás k tomu dítěti uvnitř přistupuje jinak. Někdo s ním žije pořád. Někdo ho jenom občas pouští ven, když si hraje se synovými vláčky nebo se oddává nějaké rádoby dospělácké hře, která je ve skutečnosti hrou právě pro ty děti uvnitř. Někdo tak dlouho považuje to dítě v sobě za slabost, až ho úplně vytlačí do podvědomí, jako něco ponižujícího, co už patří minulosti.
O co pochopitelnější se stávají různé reakce lidí, když si na jejich místě představíme malé děti, které se bojí, stydí se, jsou ublížené nebo jen hledají své místo. Nechci tím nikoho omlouvat, jen mi najednou spousta věcí přijde mnohem srozumitelnější.
Ještě mnohem zajímavější je myšlenka, že to, jak náš svět funguje, je jen naplněním představ dětí, které konečně dosáhly úřední plnoletosti a najednou můžou vyzkoušet vše, co si vysnily a odpozorovaly od svých rodičů. O tom zase příště.