Teď mi běží hlavou...

Jak se dítě začne ptát proč, člověk najednou zjistí co všechno vlastně neví. Nebo spíš co všechno dokáže opsat nějakou polozapomenutou definicí, ale ve skutečnosti neví jak to či ono vlastně funguje. Je to maličkost? Je to normální? Myslím, že to spíš svědčí o způsobu našeho vzdělávání, kdy je známkováno memorování definic a pochopení je zaměněno za memorování definice o pochopení. Na to, že se je budeme stejně znovu naučit až je budeme potřebovat, se spoustu věcí učíme zbytečně dopodrobna.

Improvizační představení divadla Atelier v pražském Rubínu Měl bych to nazvat spíš Pozděalepřece­recenze, ale tohle vlastně ani nebude recenze, tak co. Čím je to představení vzdálenější, tím víc mi v hlavě zůstává jen to důležité. V Jaromírových improvizacích je podle mě společným tématem výchozí situace. Postavy, které vytváří, zastihne v momentě, kdy jejich trpělivost přetekla. Nenudí nás sledováním neudržitelného sebezapírání, ale rovnou na nás chrstá nahromaděnou žluč ve své ryzí absurditě. Nelogickou, nepřehlednou a tolik lidskou. Předchozích událostí si musíme posbírat a složit sami. A někdy to ani není důležité. Nemyslím si, že by to byl od něj nějaký kalkul, spíš podvědomě cítí, že právě tady začíná dramatická hra. Začne o něco jít. Jaromírova "Tak teď už toho mám dost" nebudu mít nikdy dost.

Když jsem byl malý kluk, živě jsem si představoval, jaký budu, až budu dospělý. Jak budu odpovědný, odvážný a rozvážný, jak se mi změní myšlení. Budu dospělý a budu myslet jako dospělí. Už dávno jsem překročil plnoletost a nic se neděje. Když se upřímně podívám na sebe a svoje myšlení, tak jsem sice odpovědnější a zkušenější, ale ten základ - jak člověk o věcech přemýšlí - se nezměnil. Ptal jsem se lidí kolem sebe na jejich zkušenost s překonáváním hranice dospělosti a dostával jsem velice podobné odpovědi. To mě vede k myšlence, že uvnitř nás všech jsou ty malé děti, které se nemohly dočkat dospělosti, jen aby mohly dělat to či ono. Každý z nás k tomu dítěti uvnitř přistupuje jinak. Někdo s ním žije pořád. Někdo ho jenom občas pouští ven, když si hraje se synovými vláčky nebo se oddává nějaké rádoby dospělácké hře, která je ve skutečnosti hrou právě pro ty děti uvnitř. Někdo tak dlouho považuje to dítě v sobě za slabost, až ho úplně vytlačí do podvědomí, jako něco ponižujícího, co už ...