Teď mi běží hlavou...

Základní rozpor tkví vtom, že Klaus jako zástupce trhu, volného obchodu, nemůže nikdy připustit jakékoli ekologické aspekty, které by trh ohrozily. Nejde o emisní limity ani ekologické postupy, jde o základní rozpor hodnot na obou stranách barikády. Základní hodnoty volného trhu vycházejí z jeho mechanismů: konkurence - bezohlednost a expanze - hamižnost. Teď už je jasné, že je naprosto nepřijatelné přistoupit na něco reprezentované hodnotami jako respekt, tolerance a ohleduplnost.

Procházím regály v supermarketu a v hlavě mi jede nějaká vlezlá melodie. Najednou sám sebe slyším jak si ji broukám. Hm, to je docela hezká písnička. Najednou zrudnu a přestanu broukat, protože si uvědomím, že je z reklamy na nové Always Ultra Sensitive. Už se nebudu koukat na televizi.

Současná koloniální válka má dvě hlavní potřeby: tou první je získání a zabezpečení surovinových zdrojů a tou druhou je získání a zabezpečení trhů – odbytišť pro výrobky vytvořené ze surovinových zdrojů. Tolik základní mechanizmus. Prostředky, jak dosáhnout naplnění obou hlavních potřeb, jsou nepřeberné, ale nejčastěji se jim říká zahraniční politika, dravá ekonomika, zahraniční investice neboli výhodná hospodářská pomoc. Způsobů, jak zastřít fakt, že tato válka probíhá, je celá řada - od svržení diktátora, odpoutání pozornosti k ose zla až po bohabojné rozsévání demokracie tam, kde o ni zatím nestojí. Motivací je, tak jako vždy, touha po moci. Jestli je na tom něco zábavné, tak je to fakt, že nakonec budou všechny zaostalé, chudé země třetího a dalších světů blahosklonně pozdvihnuty na úroveň běžných lačných konzumentů. Naučí se uctívat hodnoty, které jim dnes nic neříkají.

Děsivou shodou okolností nebo s laskavým přičiněním grafika se na jedné straně posledního Reflexu sešli, článek o Památníku Romům v Letech u Písku a tolik diskutovaná reklama na Volvo. Jako je bílá nejvíc zřetelná vedle černé, tak Lety páchnou Volvem.

(Tento příspěvek je ve fázi postupné tvorby - pahýl.) Byl jsem v Nosku na jejich Den ústavy - jejich největší národní svátek. Vedle toho, že to byla krásná ukázka nepovinné národní hrdosti, bylo úžasné vidět, že se v norských národních krojích, tak samozřejmé v tento den, objevují přirozeně i všechna etnika přistěhovalců. Je to asi především dáno velmi tolerantní přistěhovaleckou politikou, které zřejmě nabízí i jakousi kulturní "domestikaci". Nejbližší příklad od nás je snad jen černošský student Mireček ve filmu Jak básníkům chutná život, kde si na sebe vezme kyjovský kroj. Pokud umožníme oslavovat češství každému kdo bude chtít, pak naše kultura nevyhyne.

Včera jsem na centrum.cz narazil na tuto reklamu. Hned jsem si představil jak si otevřel na Hradě stánek a vlastnoručně podepisuje každé PC. Za příplatek i s věnováním. Pak jsem na to kliknul a jde o dražbu 17 počítačů na které šmatali všichni ti prezidenti na tom brněnským setkání. Jen mě zaráží, že to PC vypadá jako laciná imitace MacMini z Taiwanu.

Snad nejhorší skok je mezi hudbou a reklamním brejkem na rádiu Klasik. Po té nejpříjemnější ušní masáži a povznášejíc melodií k mé hlavě příloží brokovnici a upálí mi hlavu sekaným olovem. Nová nafta pro týráky, nejhorší pavlačová "dáma" pobízí svého uťápnutého muže k leasingu a řev "v tu ránu seš v turánu!" - na to posluchači tohoto rádia určitě slyší. Je mi jasné, že musí z něčeho žít, jen po staletích prověřených hudebních géniích je nástup momentální agresivní kreativity reklamních agentur trochu šok. (To je taky starší text. Asi 23. května 2003.)

Teď jsem se prošel Ječnou a tam stály tramvaje, nesvítily semafory a šero řádilo v obchodech a opuštěných restauracích. Na kolejích stojí řady jakoby mrtvých tramvají a auta konečně osvobozená od diktátu semaforů si se zvířecí drzostí ve smečkách razí cestu přes křižovatky nehledě na nějakou přednost. Už stačilo jen, aby ještě lidé začali zmateně pobíhat a rabovat, křičet a beze studu se zabíjet pro boty. Jen jsem došel na I. P. Pavlova, tak se tramvaje rozjely a iluze horké anarchie se pomalu roztekla v nudném vedru. (Tohle je starší zápis, který jsem našel na disku. Nevím přesně kdy to bylo. Nemůžu si být jist, že to bylo 13. srpna 2003 - podle data uložení souboru. Zkoušel jsem to hledat na intru a to jsem našel výpadek 23. září 2003. Tak vám nevím.)

Když se vybíral nový James Bond, tak padala různá jména, ale já jsem měl svého kandidáta. Než jsem se k něčemu rozhoupal, vybrali toho "Ukrajince", který podle mě postrádá ten sexappeal přitažlivý i pro muže tak, aby se s ním mohli ztotožnit a film si tak víc užít. No nic. Jen pro klid duše sem musím dát svého kandidáta. Kdo ho kdy viděl v nějakém filmu či seriálu musí mi dát za pravdu, že je to sympaťák se smyslem pro humor a hlavně je to na první pohled brit. Navíc se jmenuje James, tak by měl půl práce, s dostáváním se do role, hotovo. Tady je ještě odkaz na jeho stránku na IMDB.com .

Motto: Mlhavá subjektivní pravda postavená na nepodložených faktech. Teorie rozhodování na základě zřejmě nepodložených faktů. Otázkou zůstává, do jaké hloubky svých postojů je člověk ochoten zajít při posuzování nějaké věci. Stereotyp jako dogma myšlení. Nejednoduší je kompletní přejímání postojů, vzorů myšlení a "normované" komunikace. Mozek je využíván jen jako skladiště hotových myšlenkově-komunikačních komponentů. To je zatím vše...

Přesto, že jsem schopni zmapovat sebemenší vlivy na naši psychiku se uzavíráme do pravoúhlých krabic, obklopujeme se disharmonickou skládkou nábytku a krmíme se pouťově primitivní zábavou. Kam až sahá dopad na obecný vývoj psychiky a kdy se naplno projeví, to se neodvažuji odhadnout.

(Tento příspěvek je ve fázi postupné tvorby - pahýl.) Na Macu mě baví smysl pro humor. Od samého počátku jsem rád klikal na tlačítko "budiž" a teď jsem narazil na zábavně lokalizovanou hlášku Safari. Kolikrát se české lokalizaci Windows objevuje jejda? Windows si člověk zálibně neprohlíží, ale chce z nich jen co nejrychleji uniknout. Hlavně od Maca nečekejte PC! Nepřesvědčuj o Macu někoho koho vůbec nezajímají. Mac je protipólem nároků uživatelských dovedností příkazového řádku. Něco jako chytřejší mixér :)

Jak se dítě začne ptát proč, člověk najednou zjistí co všechno vlastně neví. Nebo spíš co všechno dokáže opsat nějakou polozapomenutou definicí, ale ve skutečnosti neví jak to či ono vlastně funguje. Je to maličkost? Je to normální? Myslím, že to spíš svědčí o způsobu našeho vzdělávání, kdy je známkováno memorování definic a pochopení je zaměněno za memorování definice o pochopení. Na to, že se je budeme stejně znovu naučit až je budeme potřebovat, se spoustu věcí učíme zbytečně dopodrobna.

Improvizační představení divadla Atelier v pražském Rubínu Měl bych to nazvat spíš Pozděalepřece­recenze, ale tohle vlastně ani nebude recenze, tak co. Čím je to představení vzdálenější, tím víc mi v hlavě zůstává jen to důležité. V Jaromírových improvizacích je podle mě společným tématem výchozí situace. Postavy, které vytváří, zastihne v momentě, kdy jejich trpělivost přetekla. Nenudí nás sledováním neudržitelného sebezapírání, ale rovnou na nás chrstá nahromaděnou žluč ve své ryzí absurditě. Nelogickou, nepřehlednou a tolik lidskou. Předchozích událostí si musíme posbírat a složit sami. A někdy to ani není důležité. Nemyslím si, že by to byl od něj nějaký kalkul, spíš podvědomě cítí, že právě tady začíná dramatická hra. Začne o něco jít. Jaromírova "Tak teď už toho mám dost" nebudu mít nikdy dost.

Když jsem byl malý kluk, živě jsem si představoval, jaký budu, až budu dospělý. Jak budu odpovědný, odvážný a rozvážný, jak se mi změní myšlení. Budu dospělý a budu myslet jako dospělí. Už dávno jsem překročil plnoletost a nic se neděje. Když se upřímně podívám na sebe a svoje myšlení, tak jsem sice odpovědnější a zkušenější, ale ten základ - jak člověk o věcech přemýšlí - se nezměnil. Ptal jsem se lidí kolem sebe na jejich zkušenost s překonáváním hranice dospělosti a dostával jsem velice podobné odpovědi. To mě vede k myšlence, že uvnitř nás všech jsou ty malé děti, které se nemohly dočkat dospělosti, jen aby mohly dělat to či ono. Každý z nás k tomu dítěti uvnitř přistupuje jinak. Někdo s ním žije pořád. Někdo ho jenom občas pouští ven, když si hraje se synovými vláčky nebo se oddává nějaké rádoby dospělácké hře, která je ve skutečnosti hrou právě pro ty děti uvnitř. Někdo tak dlouho považuje to dítě v sobě za slabost, až ho úplně vytlačí do podvědomí, jako něco ponižujícího, co už ...